Na kus řeči – dnes se sestrami Michkovými Tisk
Napsal uživatel David Nejedlý, foto: Alex Wipf   
Neděle, 01 Leden 2012 14:27

Praha – Máme tady nový rok a s ním i staronovou rubriku „Na kus řeči“. Dnešním dnem počínaje se budete moci na těchto místech jednou měsíčně setkávat se slávistickými děvčaty od minižákyň až po ženy. Protože chceme začínat optimisticky, „dáme“ si jako první dvě nejusměvavější představitelky červenobílých barev, juniorky sestry Michkovy, alias dvojčata.

Paní šéftrenérko mládeže Martino Papežová, co stojí za současnými úspěchy slávistické juniorky?

Juniorky měly štěstí, že v jejich kádru zůstala děvčata ročníku 1992, jde o takové „srdcařky“. Mohu jmenovat Terezu Jačkovou, Báru Janouškovou nebo sestry Michkovy.“

Víme tedy, že jde o „srdcařky“, mistryně České republiky v mladších i starších dorostenkách, pivotku Veroniku a levé křídlo Kateřinu, obě narozeny 6. dubna 1992 v Praze, jen Veronika je o pár chvilek starší, náleží ohnivému Beranu. Proto pozor, mohou trkat, anebo pálit?!


Děvčata, jste „Beranky“, hodí se na vás charakteristika znamení?

Kateřina: Určitě, tvrdohlavá jsem dost. Stojím si za svým, jak ve škole, tak doma. Když něco chci, tak mám pravdu, i když všichni okolo tvrdí, že ji nemám. To platí i o sestře.

Veronika: Já jsem taky hodně tvrdohlavá. Mamča to s námi nemá jednoduché. Stojíme si za svým. Myslím si ale, že dokážu uznat, když nemám pravdu.


Kdy jste to naposledy udělala?

Veronika: (smích) To jste mě zaskočil. Jéžiš, přesně si to nepamatuju (smích).


Jste dvojčata, ty obvykle drží spolu. Platí to i o vás?

Kateřina: Ano, jsme skoro pořád spolu a je nám tak dobře. Ve všem si rozumíme, můžeme si všechno říct. Jsme skoro jeden člověk.

Veronika: Kačka má pravdu. Jsme na sebe hodně vázané. Vidíme se celý den, pomalu se nerozdělujeme. Kdybychom se měly odloučit na delší čas, bylo by to pro nás hodně těžké. Nemusíme spolu ani mluvit a rozumíme si. Kačka je ostřejší, taková víc divoká.


Kdy a čím vás sestra štve?

Veronika: Štve mě tím, že si půjčuje moje věci a nevrací je na své místo.

Kateřina: Mě štve to, že když si půjčím její věci, je strašně naštvaná (smích).


Čeho si na sestře vážíte?

Kateřina: Veronika je o něco rozumnější než já. Je hodná, milá, mluví pravdu. Není prostě podlá.

Veronika: Kačku mám ráda takovou, jaká je. Nikdy mě nezradí, vždycky pomůže. Můžu se na ni stoprocentně spolehnout.


Co byste si od té druhé chtěla vzít?

Kateřina: Asi tu zodpovědnost.

Veronika: My jsme si hodně podobný. Možná bych chtěla mít ve hře její náznak.


Jste vyhlášené svou usměvavostí. Kdy se mračíte?

Veronika: (smích). Já se ráda směju. Lidi mě takhle znají. Není potřeba se mračit. Mračím se jedině ve chvíli, když mě někdo osočí z něčeho, co jsem neudělala. Při pocitu křivdy. A taky, když musím doma uklízet.

Kateřina: Já zase nejsem tak moc usměvavá, to platí o Verče. Mívám změny nálad, občas mě dokáže vytočit úplná blbost.


Jak jste se dostaly k házené?

Kateřina: Dostala jsem se k ní přes svou tehdejší nejlepší kamarádku. Ta ale za rok skončila a nechala mě na ní samotnou. Bylo to v Kobylisích.

Veronika: Já jsem v tu dobu tancovala. Pak jsme se přestěhovali a já musela začít hrát házenou, i když jsem vůbec nechtěla, ale sestra mě přesvědčila.

Kateřina: To už jsme hrály za Astru, nechtěla jsem tam chodit sama.

 

Jak dlouho jste hrály za Astru?

Kateřina: Od mladších žákyň až do mladšího dorostu, odkdy máme limitovaný přestup do Slavie.


Co si pod tím mám představit?

Veronika: To, že jsme pořád hráčkami Astry, ale rádi bychom přestoupily do Slavie. Řeší se to každý rok. Astra by chtěla, abychom se vrátily, což se nám ale moc nelíbí. Uvidíme, jak to dopadne.


Dovedete si představit, že byste se vrátily?

Kateřina: V tuhle chvíli už ne. Za delší dobu si to ale představit dovedu. Určitě bych nechtěla sedět doma, ale dál sportovala.


Jak cítíte svou pozici ve Slavii?

Kateřina: Hraju tak, jak to jde. Svou pozicí se nezabývám.

Veronika: Určitě bych si jednou ráda zahrála za interligové áčko. Když to nevyjde, nedá se nic dělat. V juniorce se mi líbí, vyhráváme, pana trenéra Červenku mám taky ráda. Áčko by se mi líbilo ale ještě o něco víc (smích).


Proč si myslíte, že je dosavadní půlsezona juniorek tak úspěšná?

Veronika: Trénujeme často a rády. Díky tomu máme dobrou fyzičku, kterou soupeřky většinou přehrajeme. Několikrát nám to ale nešlo, přesto jsme se praly.


Kdy vám bylo v sezoně nejhůř, kdy nejlíp?

Kateřina: Nejhůř mi bylo ve chvíli, kdy jsem vůbec nenastoupila. Vím, že jsem si věřila a mrzelo mě, že jsem nemohla týmu pomoct. Pořád se ale vyhrávalo, tedy nebylo nikdy úplně zle.


Před sezonou vám odešla řada spoluhráček do áčka. Jak jste se s tím vyrovnávaly?

Veronika: Myslím si, že úspěch každého celku stojí do velké míry na tom, jestli ho chce mít. A my jsme chtěly vyhrávat, nebylo nám to jedno. Chtěly jsme vyhrávat v jakémkoliv složení. Chtěly jsme to udělat i pro pana trenéra. Bylo nám blbý s ním na lavičce prohrávat. Dokázat mu, že na to máme. Navíc přišly mladší holky, které jsou hodně dravý a chtějí se rychle ukázat.


Trenérka Papežová o vás mluví jako o „srdcařkách“. Cítíte se tak?

Veronika: Ano, ráda hraju za Slavii i s holkami ze Slavie. Vždycky se snažím nechat na hřišti všechno.

Kateřina: Já taky. Spartě doma určitě nefandíme (smích).


Plány do budoucna?

Kateřina: Letos chci hlavně odmaturovat, vyhrát první ligu žen. Škola je možná teď i přednější. V budoucnu bych chtěla studovat FTVS a hrát ve Slavii interligu.

Veronika: To podepisuji (smích).

Aktualizováno Čtvrtek, 02 Srpen 2012 11:16