Malý kousek bronzu z ME juniorek na Slavii

Rozhovor s Iulia Stefania Borcan

Malý kousek bronzu z ME juniorek na Slavii

Jako správní fanoušci české házené jsme na letošním mistrovství Evropy drželi pěsti hlavně naší reprezentaci. Kromě ní jsme však měli ve hře ještě jedno sešívané želízko. V rumunském dresu nastupovala Iulia Stefania Borcan. Posledních šest let strávila v našem klubu, připravovala se v žákovských i dorosteneckých týmech a v loňské sezóně nakoukla i do áčka. Od příští sezóny bude hájit CS Dacia Mioveni , kde podepsala svou první profesionální smlouvu. Jak vzpomíná na své slávistické období, jak k házené přišla, co pro ní házená znamená a kam směřují její kroky se dočtete v následujícím rozhovoru.

Jak jsi se dostala k házené a kolik ti bylo let?

Již od mala byl sport součástí mého života. Ráda jsem si hrála, běhala a zkoušela kterýkoliv sport jsem viděla. Do házené jsem se rychle zamilovala poté, co v mé škole proběhl výběr hráček mým prvním trenérem. Házená se stala všední záležitostí mého života už když mi bylo 8 let.

  • Chytl tě tento sport hned?

Rozhodně ano. Hned od začátku se mi velice líbila myšlenka, že bych byla součástí týmu a že toho můžu společně se spoluhráčkami spoustu zažít. Učit se nové dovednosti a pohyby mi připadalo velmi zajímavé. Už tehdy jsem věděla, že se z házené stane stálá součást mého života.

  • Jak jsi se dostala do Slavie?

Když mi bylo 11, bylo mým rodičům (kteří tehdy v Rumunsku pracovali pro ministerstvo zahraničních věcí) nabídnuto několik míst, kam jsme se mohli přestěhovat a kde by pracovali na ambasádě. Samozřejmě si museli vybrat i podle toho, abych mohla pokračovat v házené, kterou jsem hrála již několik let. Naštěstí se můj táta dozvěděl o pražské Slavii a o možnosti jakéhosi měsíčního ,,zkušebního období“. A tak jsem se stala součástí klubu.

  • Jak vypadaly tvoje začátky ve Slavii?

Naprosto přesně si pamatuju mých prvních pár dní na Slavii. Byla jsem velice nervózní, dokonce jsem se při cestě na trénink začala v autě klepat. Každopádně jsem se setkala s pozitivním a povzbudivým přivítáním mými novými spoluhráčkami, které se se mnou daly hned do řeči a chtěly se více seznámit.

  • Byl někdo, s kým ses za ty roky více sblížila?

Mám to štěstí, že mohu říct, že během těch všech let na Slavii jsem měla skvělé spoluhráčky, které se rychle staly jedněmi z mých nejlepších kamarádek. Zejména Barbora Doležalová, která byla již od začátku jedna z těch nejbližších osob a zároveň můj přihrávací parťák. Přestože jsme v současnosti přes tisíc kilometrů od sebe, samozřejmě jsme stále v kontaktu a naše přátelství zůstává pořád silné.

  • Jaký jste měly s holkami kolektiv?

V průběhu let se z mých spoluhráček na Slavii poměrně brzy stala má druhá rodina. Jelikož jsme se vídaly téměř denně, byly jsme si všechny velmi blízké. Jsem vděčná, že můžu říct, že jsem k holkám do kolektivu snadno zapadla, což mi i umožnilo naučit se plynule česky, přestože jsem začínala hlavně sprostými slovy.

  • Jaké jsou tvé nejkrásnější vzpomínky z mládežnických kategorií?

Z mládežnických kategorií na Slavii mám doposud ty nejlepší házenkářské vzpomínky. Už od té doby, co jsem se stala součástí tohoto klubu, jsme vyhrávaly turnaje, o kterých by si mnoho holek našeho věku mohlo nechat jen zdát. Musím vyzdvihnout především vítězství v turnaji Prague Handball Cup a možnost prožít emoce napínavého a vyrovnaného finále. Pocit, kdy mi na krku visela zlatá medaile, považuji za jeden z těch nejlepších zážitků v mém životě.

  • Jak ses poprvé dostala do A týmu žen Slavie?

Během karantény v roce 2020 nebylo nám, mládežnickým kategoriím, umožněno pokračovat v tréninku kvůli vládním opatřením. Každopádně A tým žen Slavie trénoval i nadále, a proto bylo mně a pár dalším spoluhráčkám umožněno se k nim přidat. Trénovaly jsme s nimi i po následném uvolnění některých opatření, což nám umožnilo se posunout dál v našich kariérách.

  • Co považuješ za největší úspěch v červenobílém dresu?

Přestože považuji všechny sezóny za úspěšné, vyzdvihnout musím určitě rok 2019. Během této sezóny jsme totiž vyhrály snad všechno možné – staly jsme se mistryněmi české ligy, vítězkami final four Česko-slovenského poháru a také Prague Handball Cupu.

  • Jak ses dostala do rumunské reprezentace? Kdy ti přišla první pozvánka?

Pozvání do národního týmu pro mě bylo příjemným překvapením. Už od doby, co jsem začínala hrát, bylo mým snem reprezentovat mou zemi. V prosinci minulého roku mi přišla moje úplně první pozvánka a neskutečně jsem se těšila, až se poprvé zapojím do přípravy s rumunským národním týmem.

  • Jak bys popsala své začátky v reprezentačním týmu? Jak tě holky mezi sebe přijaly?

Po téměř 6 letech, kdy jsem trénovala pouze s jedním týmem, to pro mě byla úplně nová zkušenost s novým prostředím a kolektivem. Samozřejmě jsem byla plná emocí, nikoho jsem tam neznala. S nominací přišla i obrovská nervozita a taky tlak, jelikož být v národním týmu samozřejmě vyžaduje i tu nejlepší individuální kvalitu od každého hráče. Naštěstí jsme si s holkami brzy v pohodě sedly a já se těšila, až se se všemi více poznám.

  • Popiš nám přípravu na mistrovství a jeho průběh.

S přípravami na mistrovství jsme začaly poměrně brzy. Již od konce května nám naši trenéři dali jasně najevo, že mají od mistrovství vysoká očekávání. Už jen kvůli tomu, že jsme byli domácí, byl pro nás úspěch naprostá povinnost. Během naší 6-7 týdenní přípravy byl kladen důraz zejména na část fyzickou a kondiční a došlo samozřejmě i na detailní taktické připravování. Naší hlavní motivací byla možnost získat medaili doma, v naší zemi.

  • Jaké byly pocity z výhry 3. místa? Jak probíhaly oslavy?

Potvrdilo se nám, že se vyplatila naše tvrdá práce. A to pro nás bylo tou největší odměnou. Během celého turnaje jsme vnímali obrovskou podporu od našich fanoušků, kteří při každém zápasu vytvořili atmosféru jak ve finále. Jsem pyšná a taky neskutečně poctěna, že jsem měla tu možnost být součástí takového týmu a hned na svém prvním mistrovství získat medaili.

  • Jak a kde bude teď pokračovat tvoje házenkářská kariéra?

Hned po konci mistrovství mi byla nabídnuta smlouva v týmu z rumunské ligy CS Dacia Mioveni, kde si dle mého názoru zahraji jednu z nejlepších soutěží. Loučení se Slavií pro mě bylo extrémně těžké a emocionální, každopádně mi tento klub navždy zůstane v srdci. Teď se těším na nové výzvy a možnosti, které na mě momentálně čekají v nové kapitole mojí kariéry.


Fotogalerie